Smíšek Hluk

Články

O velkém úspěchu hluckých mažoretek. A také o skromnosti...

Do "prdele", je to možné???!!!! Opakoval jsem si několikrát, když jsem jel ve středu z Hluku. Do prdele, je to možné, že někdo může být tak skromný, může tolik dělat pro druhé, zatímco někteří jiní jsou jen vyžírci a paraziti, kteří přemýšlejí, kde ukrást co nejvíce veřejných peněz, kde získat po známosti nějakou tu obecní zakázku, nebo prostě někoho v čemkoliv oblafnout a ještě ze sebe dělat mistra světa?

Nad tímto jsem přemýšlel, a já věřím, že mi odpustíte i ono sprosté slovo, protože tady na osobních stránkách snad zaznít může, navíc jeho kontext tady není nijak hanlivý. Jen jím chci prostě vyjádřit svůj údiv nad někým, kdo si to alespoň podle mého názoru zaslouží.

Tedy, odjížděl jsem od paní Vavřínkové, která pracuje v Hluku na Domě dětí a mládeže. Kromě toho, že obdivuji všechny podobné domy dětí všude v okolí, protože dělají mnoho dobrého a zdaleka nedostávají takovou pomoc, jak by si zasloužily, v tomto případě jsem měl ke smeknutí klobouku ještě jeden důvod.

Tato "ženská", které právě naslouchám, se nikde necpe, nikde na sebe neupozorňuje, nikde nevěší po svém těle metály a už vůbec nekřičí, co dokázala. Sedí tady v hodně skromné kanceláři, všechny poháry, na kterých má velký podíl, jsou natěsnané do malého výklenku v nábytkové stěně na odpis, a o úspěších "svých" holek mluví tak, jakoby mluvila o vítězství v nějaké vesnické soutěži. Navíc - kdybych se jí nepřišel zeptat, ona sama by se ani neozvala.

"Paní Vavřínková, jak jste dopadla s holkama na Mistrovství Evropy mažoretek?" ptám se jí. A ona jakoby nic, jen tak prohodí: "V jedné soutěži jsme skončily první, v druhé soutěži druhé." A stále se tváří stejně skromně, děkuje, že jsem se přišel zeptat, skoro mám pocit, že jsem tady ten důležitější z nás dvou.

Mohla by se chlubit, kolik vychovala dívek, kolik jim věnovala času, kolik to všechno obnášelo obětí, ale zase nic. Spíše mlčí, kdo by se jí nezeptal, netušil by, co ona, její dcera a jejich dívky mají za úspěchy. Tady, na Slovácku, kde pomoc každému dítěti má dvojnásobnou cenu, protože hodně z nich promrhá nejdůležitější roky po nocích někde v putyce u chlastu, u muziky nebo u automatů.

I teď má na starosti stovku dívek, od malých ze školky až po velké. Neznám ony dívky, ale vsadím se, že mnohé díky ní překonaly blbé roky a třeba ještě ani dnes netuší, že to bylo právě díky "mažoretkám".

Někdo namítne - mažoretky. Také jsem k nim měl despekt, jenže čím víc se o nich dozvídám, tím se můj despekt zmenšuje. Hluk je sice město, ale takové město, že - abych neurazil - by se mělo nejspíš nazývat městečkem. Mám ho rád, slovo město mi ale nikdy nešlo z pusy. Prostě je to spíše větší vesnice, takových "vesnic", větších či menších, kde jsou mažoretky, je po celé zemi tisíce. A po celé Evropě - odhaduji desetitisíce. Prosadit se v takovém oboru není určitě vůbec snadné.

Budete se mi smát - ale když půjdete na Mistrovství Evropy v nějaké "menšinové" disciplíně, třeba střelbě na něco, nebudete mít takovou konkurenci jako v mažoretkách. Prosadit se v tomto jenom ve svém regionu není jednoduché. Prosadit se v celé České republice - žádná sranda. Být úplně nejlepší v Čechách a na Moravě - to musí být fuška. A nejlepší v Evropě? To už moc nechápu.

Navíc ten můj despekt. Neslušně se ptám paní Vavřínkové, k čemu je dobré být mažoretkou. Někdo jiný by se možná naštval nebo mě rovnou vykopl ze dveří. Ona mi ale s úsměvem povídá o tom, co všechno holky umí tančit (moderní tance, lidové tance, základy klasiky, dokonce v minulosti zaskakovaly na Dolňáckých slavnostech za folklorní soubor), jak se naučí pohybovat, chodit, jakou získávají do života sebedůvěru. Potom mi jde ukázat kazetu právě z Mistrovství Evropy. Jsem zvědavý, vždyť jsem hlucké mažoretky ještě nikde pořádně neviděl vystupovat - novinářská ostuda.

Jdeme skromnou budovou k menší televizi, kde se paní Vavřínková pokouší video pustit. Chvíli to nejde, zkouší to opakovaně a já si sám sobě přiznávám, že od něho zase tak moc nečekám. Co čekat od mažoretek?

Už první záběr je dojemný. Velká sportovní hala, Brno, dějiště Mistrovství Evropy, hlediště, v něm diváci. Fanoušci z Hluku, hlavně rodiče, příbuzní. Mohutně povzbuzují, máchají českými vlajkami, foukají plnou parou do píšťalek. "Připraveny jsou dámy z Hluku! Czech Republic!" křičí hlasatel a na velkou plochu vbíhá šestnáct holek z Hluku. Znají se perfektně, pod paní Vavřínovou a její dcerou makají řadu let, od pěti, šesti let. Teď jsou na vrcholu, některé chodí do sedmé třídy, některé se chystají končit střední školu, jedno z jejich posledních vystoupení.

Tady na Mistrovství Evropy rozhodnou o vrcholu jejich snažení dvě vystoupení - získají nějakou medaili? První jejich vystoupení je klasické, tedy s hůlkami a hudbou, hůlky lítají tak vysoko, že se snad ani nemůžou vrátit dolů. Jenže hůlky dolů letí - musí spadnout na zem, tipuji. Vždyť mezitím se ještě holky všelijak prohýbají a navíc některé hůlky letí vzduchem nejen do výšky, ale také do dálky, od jedné holky k druhé. Zázrak! Ani jedna hůlka nepadá, všechny holky je lapají. Poprvé, podruhé, popáté, podesáté, podvacáté. Nechápu. Vystoupení má dynamiku, dívky se neustále přeskupují, hůlky neustále kmitají vzduchem. Nervy pracují, i když jsem jenom u videa. Konečně konec. Paráda! Evropský titul!

A opět Czech Republic, hlásí moderátor, opět české vlajky a mohutné skandování, volné vystoupení, show, velmi atraktivní disciplína. Dívky doslova vletí na pódium, jsou oblečeny do námořnického úboru, sebou táhnou loď, zní písnička BoneyM. Všechny jsou v pohybu, který neustále stupňují, v následujících minutách předvádějí číslo, kterému kromě pohybu nechybí také nápady, humor a - samozřejmě - umění držet ve vzduchu ony hůlky. Skvělé představení! Už by mělo skončit, ale dívky ještě cosi vytahují z lodi. Popadnou bílou plachtu, rozběhnou se a bílá plachta se nad nimi vznáší jako nebe. A do toho ještě křik racků. Druhé místo! Za Holanďankami!

Je to možné? Tak dokáží tančit "pouhé" mažoretky? "Já to jejich vystoupení vidím vlastně poprvé," vstoupí do mých myšlenek paní Vavřínková. "Starala jsem se totiž v zákulisí o rekvizity," říká.

Je to možné?! Léta připravuje dívky, určitě se musela na vystoupení těšit. Čekal bych, že bude sedět v lóži mezi vzácnými hosty, že bude vše nerušeně pozorovat a pak si vychutnávat radost a úspěch. Ale ona místo toho poskakovala někde vzadu, aby všechno klapalo. Nemám slov, je mi jasné, že celé vystoupení, celá příprava, choreografie, nacvičování, rekvizity, to všechno musela být obrovská práce. Na roky. A opět skromnost, mohla by si stěžovat, že na všechnu tuto práci jich není mnoho, že si mnohé platí z vlastní kapsy, ale ona jen podotkne: "Nebylo to jednoduché."

Musím jít. Loučím se a děkuji. "Já děkuji vám za návštěvu," slyším opět od paní Vavřínkové. Sakra, je to možné?! To já bych měl děkovat! A nejen já.

RB (www.slovackodnes.cz)

Ps. Další informace a fotky najdete TADY, video z obrovského úspěchu Hlučanek najdete TADY - i s českou hymnou na závěr - necelou hymnou...

Žádné komentáře
 
Děkujeme za návštěvu. :-)